Jirkův hudební životopis aneb kdy pro něj svět zkrásněl ?

Jsem Husákovo dítě, stejně tak jako Radek a Ivo. V dobách našeho dětství bylo normální, že se chodilo do Lidové školy umění neboli hudebky. Nechodil jsem tam rád – místo lítání venku sedět doma a učit se stupnice? Bylo to potupné... Ale kdybych tehdy věděl to, co dnes, chodil bych tam snad i na tu nauku.

Začínal jsem na piano – staré černé rozladěné u nás doma, „tak ať to kluk zkusí“. Jediné, co mě na něm zajímalo, byly ozdobné držáčky na svíčky nad klaviaturou. Po roce piano někdo někam odvezl a doma se objevila tahací harmonika...

Chodil jsem s ní do hudebky v Unhošti k paní učitelce Slancové. Chudák se se mnou mordovala skoro sedm let. Za tu dobu mě dokopala k schopnosti zahrát pár cvičení podle not. Spíš jsem to hrál zpaměti a to, že hraju z listu, jsem jenom předstíral. Už se nedozvím, jestli mi to věřila, nebo to také předstírala – aby měla klid. Ale určitě se těšila, stejně jako já, až bude konec hodiny.

Na konci osmé třídy se harmonika prodala.
A za utržený peníz jsem si koupil svou první kytaru.
Španělku, z Lubů.
Z dnešního pohledu hrůza, ale já jí miloval.
Konečně nástroj, co se dal nosit s sebou! Stačilo se naučit pár akordů a mohl jsem zahrát desítky písniček, žádné noty – pěkně ručně psaný zpěvník, žádné etudy – rovnou Brontosauři.
Svět najednou zkrásněl a začal dávat smysl.

Kytaru jsem tahal s sebou všude, ale hlavně na čundry. Nejlepší byly cesty vlakem, tam se vždycky sešlo kytaristů víc a z Kladna až do Mladotic se jenom hrálo. No nádhera.
V těch vlacích a následně na loukách mezi Mladoticemi a Manětínem jsem si uvědomil, že kytara ke mně patří a já patřím k ní a že dokud budu živ, nikdy jí neopustím.

Následovala léta plná hraní po hospodách, lepení kobylek a shánění strun, co nepraskají a trsátek, co nepraskají. Dříve se u nás totiž daly koupit pouze Siriusky (praskaly), Rezonetky (praskaly) a trsátka z nějaké divné umělé hmoty, dodnes cítím, jak smrděly. No a samozřejmě taky praskaly.

Kdybych měl vzpomenout lidi, kteří mne ovlivnili a posunuli dále, byli by to hlavně kamarádi, se kterými jsem začínal, nebo se od nich učil držet efko.
Pavel Urban, můj první spoluhráč, se kterým zahraju dodnes.
Petr Boček, uměl Spirituály a baryky.
Roman Bobeš Moravec, nezapomenu ten okamžik, když jsem ho viděl poprvé hrát na kytaru. Tak úžasně do té doby určitě nikdy nikdo nehrál.
Bylo jich víc, ale tito tři stáli v první lajně a jsem vždycky rád, když se s nimi někde sejdu.
Ale dost minulosti.

Kapela Forty-Five vznikla na přelomu roku 2016–2017 a vlastně vzniknout musela, s Radkem a Ivem jsme kolem sebe nevědomky kroužili mnoho let a to, že jsme se dali dohromady, bylo vlastně nevyhnutelné.

O to víc nás to spolu baví a pevně věřím, že je to slyšet.