Pavel Štáfek

Pavel Štáfek

V průběhu mého raného dětství u nás doma nikdo na nic nehrál. Až o něco později jsem zjistil, že babička bývala výborná varhanistka a dědeček, se kterým jsme do té doby hrávali výhradně šachy, schovává na půdě svoje první housle. Že mám asi taky nějaké hudební geny, jsem pak objevil v páté třídě, kdy se mi podařilo za měsíc dřiny naučit O-včá-ci-čtve-rá-ci na zobcovou flétnu.

Asi ve dvanácti, když to na naší základce začalo hudebně bublat, mi přistála v ruce první kytara. Pokusy o bigbít bez elektriky a s bicími v podobě kuchyňského nádobí však vzaly brzy zasvé, z velké části z důvodu nespokojenosti rodičů s další použitelností našich nástrojů pro vaření. Bylo rozhodnuto, že rocker ze mně nebude, nicméně na střední školu jsem odcházel již s obstojnou znalostí akordů D, A, G, což k nastartování slibného začátku kariéry stačilo.

Odklon našeho nadějného kids-bandu od undergroundového využití hrnců v hudbě hudební historie určitě ocení. Mými spoluhráči v tomhle kuchyňském rámusení totiž tehdy nebyl nikdo jiný než bratři Maulisové, o několik let později zakládající úspěšný hudební projekt The Teplo / The Beatles Revival.

Někdy kolem roku 1991 jsme se potkali s Markem Rejhonem, který v té době ještě hrál víc na piano než na kytaru, a společně s Jardou Brouskem jsme odstartovali fantastický folkový projekt BOTA. Fungovalo to nějaké dva roky, největším koncertním úspěchem byla tehdy vyprodaná první řada asi osmi židlí v kladenském Klubku 55.

Marek poté odešel do světa jazzu a swingu, kde se vypracoval na jednoho z nejlepších kytaristů ve vesmíru. Moje další hudební aktivity byly oproti tomu spíše příležitostné. V paměti mám dodnes celovečerní vystoupení na srazu nějakého motoklubu, kde nám aplaudoval celý sál jako světoznámé profi kapele, ačkoli jsme se před produkcí viděli pouze jednou asi na hodinu u nás v garáži a polovinu textů odzpívali na slabiky na-na-na, případně tůů-du-důůů. Jsem velmi rád, že se záznam z onoho večera nezachoval.

Hudební dovednosti jsem pak po několik následujících let zúročoval coby lektor kytarových kurzů především pro děti; byla u toho celkem legrace a někteří z mých absolventů se postupem doby stali výbornými muzikanty. Na rozdíl ode mne, protože po ukončení studií jsem definitivně propadl sportovním zálibám a na nějaké velké hraní a cvičení nebyl čas. Jediný kontakt s hudbou byl čistě komerční. Vedle kanceláře sporťáků v kladenském domě dětí totiž byla zkušebna, kterou si mohli pronajmout začínající muzikanti. Zkoušeli často a s nadšením. Stejně pravidelně u nás stavěli strážníci, že si okolní spoluobčané stěžují na hluk. Jo, kdyby tehdy tušili, že tam začínaly i takové budoucí hvězdy jako Zrní nebo Michal Koberstein

Sám jsem si občas někde drnknul, ale většinu času se na kytaru prášilo. Až když trochu povyrostly moje vlastní děti, zjistil jsem, že nějaké hudební vlohy asi mít budou a bylo by dobré je v tom trochu podpořit. Tak jsem po patnáctileté pauze otřel prach z kytary a k tomu se začal učit na piano. Můj návrat k hudbě zaregistroval Radek, se kterým se známe už pár desítek let a protože právě zakládali s Ivem a Jirkou kapelu, požádali mne, zda bych si je nemohl občas poslechnout a případně nazvučit při produkci. No a dopadlo to tak, že mi kluci po vánočním koncertě v Rudolfinu oznámili, že od nového roku budu hrát s nimi. Na basu 🙂