Radek Březina

Když jsem byl opravdu malej, pamatuji se, že občas přišla návštěva a táta v pozdních nočních hodinách hrál svoje Boogie, až se naše vídeňské křídlo vprostřed klaviatury prohýbalo jak v kresleným filmu. Vždycky jsem chtěl, aby mě ho naučil. Jenomže, zpočátku jsem byl prý malej, pak nebylo dost času, znáte to.

Ve třetí třídě jsem začal chodit do Lidušky. A ve třetí třídě jsem do Lidušky zase chodit přestal. Nepatřil jsem k vzorným a přeslušným žáčkům, a tak mi soudružka učitelka Cvrčková mlátila přes ruce a na prvním vystoupení mne kritizovala za to, že mám špinavé ruce – mně to tenkrát nikdo neřekl, že když přijdu z venku, kde jsme zrovna dohráli kuličky, že si mám před hrou na klavír umýt ruce.

S hrou na klavír jsem pokračoval v těžkém bytě penzistky paní Wantochové a hrál těžké kusy Bachovy. Alespoň mi to tak připadalo. Nu a jednoho dne naši řekli: „Dneska nikam nemusíš, paní Watochovou klepla pepka.“ A bylo po muzicírování.

V sedmé třídě jsem nadchnul pro kytaru. Sběrem papíru získal 130 korun a koupil svoji první kytaru a konečně mohl hrát, co se mi zachtělo – Kryla, Nohavicu a Plíhala. V té době jsem hodně cestoval vlakem a zajímavé bylo, že se vždycky našel někdo, kdo mi kytaru naladil… V 16 můj hudební rozvoj na dlouho dobu končí. Později ještě pár akordů ve veselých dětských písních, které jsem občas zahrál mým dětem. Nevím, čím to, ale jsou to jediné texty, které si do dnes pamatuji.

A pak na jedné dovolené, kde stálo rozladěné křídlo a já se z něj pokoušel vyloudit to tátovo Boogie, jsem se rozhodl, že se jej naučím sám. Někdy kolem roku 2012 jsem najal učitele, skvělého pianistu Jirku Blábolila a začali jsme s výukou. Cílem bylo hrát za dvě piva někde v baru. Později jsem zjistil, že si raději otevřu vlastní podnik, dám do něj piano a nikoho se nebudu nedoprošovat. A tak jsem začal se svými kavárenskými večery.

A jak si tam tak hraju, oslovili mě kluci, jestli bych to nechtěl zkusit s nimi. A bylo.

Přestože o tom, co neumím zahrát na piano, by se dala napsat celá knihovna, začali jsme zkoušet, aranžovat (tady je mým velkým pomocníkem a skvělým učitelem Vladimír Kirikov) a jestli nám to jde, se přesvědčte sami.

A když bude čas, rád vám zahraju i to tátovo Boogie…