Ivo Janda

Hudebně nejbližší parketou pro mě bylo vždy písničkaření. Zlom nastal někdy v mých patnácti, kdy jsem si koupil v Supraphonu bulharskou reedici jakési Dylanovy bestofky.

Anglicky jsem ještě moc neuměl, ale už se hodně učil, a Bob Dylan se stal jedním z mých nejmilejších profesorů slova a hudby. Kytaru jsem v tu dobu trochu již trochu ovládal a ty Dylanovy písničky se postupně naučil.

V osmnácti jsem začal psát vlastní skladby, přišly první studentské kapely, ale také sólová vystoupení (např. na městském a krajském kole festivalu PORTA v letech 1990 a 1991).

Druhým zásadním momentem pro to, co poslouchám, hraju a skládám dnes, byl můj několikaletý pobyt v New Yorku na přelomu tisíciletí. Díky Americe a internetu jsem se postupně dostal k dalším songwriterům, poslouchal spoustu desek a viděl řadu skvělých koncertů. Townes Van Zandt, Guy Clark, Warren Zevon, Ian Hunter či slavní Neil Young, Bruce Springsteen nebo Van Morrison jsou pro mě tou hlavní inspirací a školou psaní hudby. Nesnažím se je kopírovat, ale vstřebávat jejich hudbu a přitom vytvořit něco svého, původního.